Valdické espéóčko

Když se řekne nejtěžší nebo také nejznámější česká věznice, vybaví se jistě Valdice. Městečko těsně rumcajsovského Jičína. Však se o tamní trestnici Václav Čtvrtek v jednom nebo dvou loupežnických příbězích zmiňuje, i když jí říká Kartouzy. Podle kartuziánského kláštera, což bylo původní určení celého areálu. 

Za jeho vznikem stojí Albrecht z Valdštejna, který kartuziánům nejprve věnoval zámek v Radimi, pak hrad Pecku a nakonec nechal v roce 1627 postavit klášter, kolem nějž vznikla vesnice Valdice. Klauzurní historie areálu však trvala necelých stopadesát let. Pak císař Josef II. nechal svým dekretem klášter[FEi1] zrušit a v následné dražbě komplex nikdo nekoupil. Byly v něm sýpky, kanceláře a kdovíco jiného. Až v roce 1856 bylo rozhodnuto o přestavbě na věznici pro odsouzené s tresty od deseti let po doživotí. Chtělo by se s pohádkou říct "a tak je tomu dodnes". Valdice jsou věznicí se zvýšenou ostrahou pro odsouzené muže s dlouhodobými tresty, recidivisté a jinak nebezpeční odsouzení. První sem přibyli v roce 1857 z rušeného brněnského Špilberku a mezi nimi i známý loupežník Babinský. Původně se tam dvacet řádových sester staralo o 800 odsouzených, dnes kapacita Valdic přesahuje tisícovku. Těch mediálně známých, odpykávajících si za jejich zdmi svůj trest, bylo od dob Babinského mnoho.

OIKIA zde chtěla začít další část své práce – strukturovanou psychoterapii a sociální terapii pro odsouzené k výjimečným a doživotním trestům a tak jsme se mailem spojili s ředitelem brigádním generálem Mgr. Jiřím Machem, který má vedle Valdic na starosti i jeden z regionů vězeňské služby a tak nebylo jednoduché najít termín schůzky. Čekali jsme od ní jakousi zdvořilostní akci. Že se sice seznámíme, ale řekneme si o personální nouzi znemožňující blokovat příslušníky dozorčí služby na navádění vězňů, ujistíme se, že až to bude lepší, dáme si vědět a pojedeme zpátky ku Praze.

"Tady máme zahradu s jezírkem. Měli jsme tam rybičky, ale oni je hodili na pánev. Tak jsme tam dali želvy. Ty mají krunýř"

A byli jsme hotoví asi za pět minut. Pan ředitel otevřeně pojmenoval to, co jsme čekali, my jsme mu nabídli trochu jinou formu spolupráce, on kývl a bylo vymalováno. OIKIA nevznikla, aby si na vězních budovalo jméno, ale aby byla vězeňské službě po boku tam, kde jsou z kapacitních důvodů nějaké mezery, jak jsme si na začátku září definovali s ředitelem Odboru výkonu vazby a trestu generálního ředitelství plk. PhDr. Pavlem Horákem, Ph.D. Ve Valdicích se taková mezera ukázala být v rámci specializovaného oddělení pro odsouzené zařazené do zvýšené ostrahy s poruchou osobnosti a chování ("SpO"), jehož činnost je aktuálně pozastavená, protože prostě chybí zaměstnanci, kteří by jeho chod zabezpečili. Řekli jsme si, že OIKIA může pomoci v určitém čase takovými a takovými odborníky, pan ředitel pojmenoval, jaké mimořádné kroky v tom je schopný udělat a můžeme zahájit přípravu. Skutečně. Takhle jednoduché to bylo. Pro nás skoro zázrak.

Jsme trochu blázni. A potkali jsme člověka s podobnou DNA. Člověka, jemuž leží práce s odsouzenými na srdci, má k nim vztah, rozumí jim a je realista. Zatracený realista. Ale také empatický realista. Ví, s kým pracuje. "Tady máme zahradu s jezírkem. Měli jsme tam rybičky, ale oni je hodili na pánev. Tak jsme tam dali želvy. Ty mají krunýř", líčil se svým typickým chápajícím humorem.

Nedávno jsme představili osobnost rýnovického ředitele plk. Bohuslava Baudyše a ve Valdicích jsme našli jeho pokračovatele. Nebojí se jít mezi vězně a ve vlastním kriminále prostě nezabloudí. Ví, kde jej tlačí bota, ví, že někteří z jeho chovanců ty druhé zneužívají a organizují druhý život kriminálu. Ale také ví, jak by se to dalo řešit. Ukázal nám to velmi konkrétně laserovým ukazovátkem na namalovaném obrazu věznice, který mu visí v kanceláři. Na protější stěně má obraz mírovské pevnosti, odkud na východ Čech přišel. Oba kriminály zná jako své boty. 

A tak jsme dohodli hrubé obrysy naší spolupráce. Protože jsme chtěli a nezkoumali, proč by to nešlo, hledali jsme co udělat, aby to jít mohlo.

Pan generál by na to sám nestačil. Má tým lidí, kteří jeho myšlenky sdílí a pomáhají mu je realizovat. Třeba s kaplanem a současným zástupcem hlavního kaplana Pavlem Zvolánkem, B.Th. se známe dlouho a jsme si hodně blízko. Víme o jeho lásce ke Kartouzám a že ani tam k orientaci kompas nepotřebuje. Ale druhý den nás potěšila zpráva od vedoucí ředitelova sekretariátu Ing. Evy Francové: "pokud jste s panem ředitelem cokoli domluvili a budu moci být nápomocná, určitě se ozvěte". To vás prostě potěší a říkáte si, že taková práce bude mít smysl.