V Horním Slavkově

Horní Slavkov je šestitisícové město nedaleko Sokolova v Karlovarském kraji. Věznice tam byla založena v roce 1958 a měla být zdrojem pracovních sil pro uranové doly. Dnes má kapacitu více než 700 míst a je primárně profilována jako ostrahová se středním a vysokým stupněm zabezpečení. V budově F však mohou být v oddílu se zesíleným stavebně technickým zabezpečením ubytováni i odsouzení ve věznici se zvýšenou ostrahou a aktuálně si zde odpykává trest i šest odsouzených k doživotnímu trestu.

Když začali být doživotní vězni přeřazováni ze zvýšené ostrahy do ostrahy, byl Horní Slavkov po Rýnovicích druhou věznicí, kam byli doživotně odsouzení umístěni. Prvním z nich byl dnes již zesnulý Michael Kutílek.

Budova F je z hornoslavkovských nejmenší. Má dvě patra a je trochu stranou těch zbývajících. Má zesílené dozorčí stanoviště a při vstupu musíte znovu projít detekčním rámem. V přízemí je zřízeno pracoviště pro odsouzené, které jste mohli vidět například v díle o Josefu Kottovi v seriálu Bez lítosti. V horním patře je ubytovna odsouzených. Vedle doživotních vězňů jsou zde i nebezpeční a nepřizpůsobiví odsouzení, kteří musejí být uzamčeni v celách.

To doživoťáci nejsou. Dveře jejich cel jsou celodenně otevřené, mohou se potkávat a mají k dispozici i malou kulturní místnost. Tam jsme se nimi potkali. Místopředsedkyně spolku Renata Balcarová, místní kaplan Karel Kučera a já. S jednou výjimkou jsme se znali. Většinou z mého kaplanského působení na Mírově nebo z práce na generálním ředitelství, s jedním dokonce ještě z jeho pobytu na vazbě v Liberci.

Právě u tohoto vězně, jehož příběh se vám brzy pokusíme nabídnout, jsem po letech zažil velké překvapení. Znal jsem jeho story tak, že nic nespáchal, dvě vraždy má na svědomí někdo jiný a tak podobně, jak to z kriminálu dobře znám. I když by se jinak nabízel jako kandidát spolupráce pro náš projekt, byl by takový postoj celkem zásadní překážkou. A tak jsem využil našeho někdejšího korektního vztahu a zeptal se jej, jestli ony skutky spáchal. Sklopil oči a skoro zašeptal: "jo". Zajímalo mě, který duchovní to má na svědomí. Řekl jsem, že si toho sdělení vážím, ale že jej znám jinak. Kde se vzala tahle změna? Odpověděl: "Až tady ve Slavkově. Pan pedagog se mnou mluvil a s ním jsem pochopil, jak jsem byl mimo". Nezůstaneme vám dlužni příběh, na jehož konci jsou upřímné dopisy pozůstalým po obětech nebo příprava projektu setkání s chovanci výchovného ústavu pro mládež. Ale dejte nám, prosím, trochu času. Je však skvělé vědět, že vězeňská služba má zaměstnance, kteří se svými svěřenci dokážou jít takhle do hloubky v principech restorativní justice.

A další pozitivní moment: principy dynamické bezpečnosti zjednodušeně vzato říkají, že když bude s odsouzenými korektně zacházeno, budou zaměstnaní a budou mít odpovídající program, nebudou mít důvod projevovat nespokojenost, tím méně se bouřit a výkon trestu tak bude bezpečnější. V Horním Slavkově jsou všichni pracovně zařazení a neslyšeli jsme stížnosti na komunikaci ze strany zaměstnanců věznice směrem k nim. Mají možnost věnovat se smysluplným volnočasovým aktivitám, třeba si i něco drobného uvařit nebo upéci. Snad proto nám ředitel věznice plukovník Mgr. Robert Frýdecký pověděl, že s doživotně odsouzenými nemají žádný problém, že o nich skoro neví. A vlastně stejně mluvil i službukonající dozorce na jejich oddělení.

Byl to trochu zvláštní pocit být s šesti muži, kteří mají dohromady na svědomí dvacet vražd a řadu jiných dost strašných činů. I o tom jsme spolu mluvili. Tři hodiny. Seděl jsem s jedním z nich, kterého znám ještě z předchozího trestu v Rýnovicích a o němž jsem se v rešerši na internetu dozvěděl, že se k vraždě stařenky před policisty ani soudci nikdy nepřiznal. Ve Slavkově mi však pověděl, že sedí právem a že si doživotí zaslouží. Nejsem naivní a skoro dvacetileté zkušenosti s vězni mi říkají, že to může být všelijak. Ale stejně tak dobře vím, že přiznání viny je ten nejzákladnější základ smysluplné práce.

Na druhé straně mě napadlo, jak i maličkosti mohou mít vliv na život za mřížemi. Jak vítají každou sebemenší změnu k lepšímu a jak úkorně nesou, když se to zase zhoupne na druhou stranu. Třeba v návštěvách. Když měli možnost potkávat se se svými blízkými v upravených místnostech bez přítomnosti příslušníků (a nenechte se mýlit, že by šlo jen o intimní styk – jeden z nich se takto potkával s bývalou manželkou a synem) a teď si na návštěvě nemohou koupit ani občerstvení z automatu. Nebo když mohli pěstovat květiny a teď to nejde. Ano, je to pochopitelné bezpečnostní opatření – takový květináč může být ideální skrýší pro cokoli. Ale změny z lepšího k horšímu neseme nedobře všichni. Vězni zvlášť.

Dodejme, ke cti vězeňské služby i hornoslavkovské věznice, že ve srovnání s minulou dobou je výkon doživotního trestu výrazně humánnější, i když trest by trestem prostě zůstat měl. Tak jsme to řekli i oné šestici, s níž jsme se setkali.

Večer jsme se s Renatou Balcarovou ještě potkali s exkaplanem Bohuslavem Zámečníkem, jehož povídání vám brzy zprostředkujeme. Renatě zazvonil telefon a když skončila hovor, vyprávěla, že jí volal jeden z těch šesti. Nebojte se, úplně oficiálně z telefonního automatu na oddělení. Že s naší návštěvou alespoň na chvíli odezněly jejich drobné žabomyší války, mluvili spolu a cítili se s námi bezpečně. Ze Slavkova do Prahy to je daleko. Ale na pražském okruhu zazvonil mobil i mně a slyšel jsem to samé. A v noci se mi hezky spalo. Protože právě to je důvod, proč jsme se rozhodli do toho s vězni jít.  

Za fotografie děkujeme tiskové mluvčí Věznice Horní Slavkov paní Marcele Vavřinovské.