První půlden bez mříží

Rádi se inspirujeme u těch, kdo své práci rozumí. Jednou z takových nestátních neziskových organizací je Vězeňská duchovenská péče a její projekt Podané ruce mentora. Renata mě požádala o pomoc a společně jedeme naproti jejímu klientovi před jednu z věznic. To ještě netuším, že s ním nakonec strávíme půlden a že nás tři čeká poněkud tristní zážitek. Až se budu divit, že recidiva není stoprocentní. 

Renata Balcarová je jednou z mentorek a jejím úkolem bylo podporovat čtyřicetiletého Roma už ve vězení, pomoci mu v prvních chvílích po opuštění věznice a ještě s ním bude půl roku v kontaktu. Díky projektu podporovanému norskými fondy má mimo jiné koupit mu věci nezbytné pro dobrý restart. V tomto je to obyčejný mobil, SIM karta a také pár jízdenek na pražskou MHD.

Čár minut čekáme před branou a dočkáme se. Pan Jiří, říkejme mu tak, přisedá do auta, zdravíme se, představujeme a Renata jej vítá na svobodě. Po třinácti měsících odsezených za pokus o krádež a zneužití platební karty. Proč? Aby měl peníze na drogy. Nic neobvyklého, nečekaného, normálka. Tohle známe. Vyrazíme a zastavíme se na pumpě na skromnou snídani a také, abychom si domluvili, co nás čeká. "Už nebudu fetovat ani krást. Ve věznici jsem mohl, ale nekoupil jsem si nic", tváří se Jiří dost odhodlaně. Ani to není nic překvapivého. 

Slovo dalo slovo a říkáme si, že nejjednodušší bude obejít s ním alespoň ty úřady, které stihneme. Je čtvrtek, krátce po osmé ranní a úřady práce, kam musí na dvě nebo tři různá pracoviště, zavírají za půltřetí hodiny a znovu se otevřou až v pondělí. Napadá mě, že by ne čtvrtině jedenadvacátého století bylo nejjednodušší, kdyby se ohlásil u jednoho úředníka a ten mu pomohl se vším – se sociální dávkou okamžité pomoci, evidovat se jako uchazeč o zaměstnání, případně také poslal žádost zdravotní pojišťovně o vydání kartičky. Ale to bych chtěl po státu moc. "do roku 2011, než jsme převzali tenhle systém, by došel za sociálním kurátorem, ten by měl příruční pokladnu, vyplatil by přiměřenou dávku, aby měl na první dny na svobodě a vysvětlil by mu, kam má ještě zajít. Ale teď musí na příslušné oddělení ÚP, tam s ním zahájíme správní řízení, posoudíme žádost a možná se dočká", vysvětlí mi s trochu ironie v hlase o pár hodin později kamarád z ministerstva práce a sociálních věcí.

Ale to nejhorší nás teprve čeká. Předpokládám, že byl ve věznici poučen a že mu poradili, kam by měl vyrazit nejprve a kam později. "No, paní sociální mi se mě zeptala, jestli vím, kde budu bydlet. Řekl jsem, že ne. Tak jestli vím, kde budu pracovat. To jsem taky nevěděl. Tak mi řekla, ať jí to podepíšu a odešla". To už jsem byl s panem Jiřím v jiříkově vidění. A říkám si, co má dělat propuštěný mukl před branou věznice, v polích, když mu ani neřekli, kde staví autobus, natož co a jak mu jede do Prahy, neví, kam má jít, kde bude bydlet, co bude dělat a kde bude večer spát. Po našich zkušenostech s motivovanými a odborně zdatnými vězeňskými zaměstnanci v Horním Slavkově, Bělušicích nebo Valdicích bych nečekal, že se něco takového může stát. Ale říkám si, že pro bývalého vězně mezi poli a lesem bez základních informací je nejjednodušší a minulými léty prověřený postup je něco si ukrást. To přece vždycky nějak fungovalo.

Nedávno jsem komusi napsal, že jistá věznice je pro mě spíše nápravě výchovný ústav, jak se těmto zařízením říkalo před rokem 1989. Ale napadá mě, že tam by se to nestalo. Naštěstí jsou i jiné věznice. Tahle k nim však zjevně nepatří. Tam získali vězňův podpis na připravený formulář a tím mají splněno.

Jiří byl před branou a nevěděl nic. Zhola nic. Přitom letos na jaře vydala Vězeňská duchovenské péče komiks Průvodce lepšími časy, v němž valdický kaplan Zbyněk Pavienský shrnuje všechno potřebné nejen prakticky, ale i srozumitelně a poutavě. K vězňům se však tento počin jak vidno nějak nedostal. Škoda.

Ale co už. Najít potřebné informace zabere asi pět minut práce s mobilem. Napadá mě, jak by bylo fajn, kdyby si s tím dal práci už někdo ve vězení. I s vytištěním by to mohlo trvat asi tak deset minut. A bylo by to alespoň cosi hmatatelného, nějaká naděje pomoci.

Renata je však zkušená mentorka a tak Jiřímu předem domluvila, že bydlet začne u své tety. Tedy tety ze širší rodiny. Že na něj v pondělí čekají ve skvělé neziskovce RUBIKON Centrum, kde mu pomohou se vším potřebným. Jiří se pochlubí, že si už ve věznici našel nějaké kontakty na práci a že je obvolá. A také že má čtyři tisícovky, které mu ve věznici dali jako to, co mu po stržení všech poplatků zbylo jako odměna za půl roku zaměstnání.

Vysvětlíme si, že není co odkládat, že na úřady se prostě musí, i když jsou to tři nebo čtyři místa různě po Praze a vyrazíme se evidovat na úřad práce jako uchazeč o zaměstnání. Ochranka nás vyzve, ať si Jiří nejdřív vyplní formulář. Je třeba mu s tím trochu pomoci. A také si vysvětlit, co je hrubá mzda a že to, co na různých letácích slibují jako odměnu fakt nedostane. Že jsou jakési daně a také sociální a zdravotní pojištění. Takhle se Jiřího pokusíme motivovat, ale za své to všechno vezme, když jej pracovnice pošle domů s tím, že se přišel evidovat příliš brzy, protože když jej dnes pustili, má přijít zítra. Naštěstí si na něj udělá čas i mimo úřední hodiny.

Sociálnímu kurátorovi napíšu e-mail, že pan Jiří byl propuštěn a kdy by se mohl zastavit. V pátek ráno přijde milá odpověď, že jej rád uvidí v pondělí.

A tak to s Jiřím všechno probereme a vezeme jej k tetě, abychom mu ten začátek na svobodě přece jen zjednodušili. Ještě že alespoň toto zafungovalo.

Nebylo to nic dramatického, dalo se to zvládnout. Ale celý ten systém mi přijde věznivzdorný a mimořádně demotivující. Kdyby se bez mentorky ocitl před kriminálem a nevěděl, kam jít na autobus, kde se přihlásit, kde přespí a čím se bude živit, byl by na nejlepší cestě jít krást. I kdyby se nakonec nějakým zázrakem dostal na příslušný úřad, odradí jej první úřednice, která jej sjede, že přišel brzy. Je normální, že tam, kde stát nestačí, pomáhají neziskovky. Vězeňská duchovenská péče, Rubikon a mnohé další. Ale někde Moloch zjevně vzdoruje i jim. Naštěstí ne všude.