Podmínky k podmíněnému propuštění

V Německu je ukládání doživotního trestu odnětí svobody běžnější než u nás. Tak třeba František Müller. Sám nezabíjel, nebyl recidivista. V roce 1995 se podílel na loupežné vraždě klenotníka a vyslechl si nejpřísnější verdikt. Paradoxní je, že spolupachatel, který oběť těžce zranil střelou do hlavy, byl souzen v Česku a odešel s třinácti a půl rokem. Z bavorského Straubingu jej přemístili do Česka. František Müller poprvé požádal o podmíněné propuštění v roce 2014, ovšem neuspěl ani u prvoinstančního Okresního soudu v Sokolově, ani u nadřízeného krajského soudu a nakonec ani u soudu ústavního. Obecné soudy označily jeho žádost za předčasnou, protože si z trestu neodpykal dvacet let, což by podle platných českých zákonů měl. V Německu je to let patnáct. S tím souhlasil soud ústavní s tím, že kdybychom využívali praxi určovat lhůtu pro podmíněné podle praxe státu, který jej uložil, jiní odsouzení by na to naopak doplatili. Taková lhůta je totiž 20, 25 nebo také 75 let. Mimochodem podobně jsou na tom mezi doživotně odsouzenými další tři lidé, ti však páchali trestnou činnost na britských ostrovech. Z doživotního trestu tak vedle Müllera opustili věznice pouze Jiří Kajínek po prezidentské milosti 23. května 2017 a 20. října 2021 Robert Tempel. Toho zprostil obžaloby z dvojnásobné vraždy pražský vrchní soud, ovšem po zásahu mezinárodního soudu pro lidská práva ve Štrasburgu.

Jinak se to zatím nepodařilo nikomu a zákonem daná možnost tak v ČR zůstává pouze v teoretické rovině. Upozorňuje na to například profesorka Helena Válková v článku na serveru ceska-justice.cz: "v Německu se dlouhodobě (v letech 2002-2018) propustilo okolo dvou třetin odsouzených k doživotním trestům odnětí svobody po 15 a více letech, přičemž v obou zemích jde téměř výhradně o osoby odsouzené za zvlášť závažné zločiny vražd." Mimochodem – u některých odsouzených může být právě možnost podmíněného propuštění významnou motivací k bezproblémovému výkonu trestu. A tak její posunutí do imaginární roviny může v konečném důsledku představovat bezpečnostní riziko třeba pro zaměstnance a příslušníky vězeňské služby. Vidina "podmínky" může být velmi podstatným vnějším motivem. Lépe však funguje motivace vnitřní spojená s restorativním pojetím výkonu trestu a tedy náhledem pachatele na vlastní činy i jejich příčiny a důsledky, s níž se snažíme pracovat. I u nich je však případné podmíněné propuštění velkým tématem. Pojďme být konkrétní:

Zdeněk Navrátil byl v roce 1987 zatčen za dvojnásobnou vraždu. Od soudů odešel s absolutním trestem. Po ukončení všech platných právních kroků měl stanoveno datum popravy na 27. prosince 1989, to však bylo vzhledem k polistopadovým společenským procesům odloženo, až 8. srpna 1990 trest smrti zrušil. Zdeněk, tehdy Vocásek, si nejprve vyslechl verdikt 25 let odnětí svobody, což byl po trestu smrti nejvyšší možný trest v době spáchání jeho skutků, později se to tak trochu záhadně změnilo na doživotí. O podmíněné propuštění požádal poprvé už v roce 2007 a od té doby se pokoušel opakovaně. Neúpěšně.

Úspěšný nebyl ani nikdo z jeho kolegů. Z těch, jejichž kauzy detailně sledují média, jako jsou Ludvík Zámečník nebo Oto Biderman, ani z těch, u nichž všechno probíhá tak nějak v tichosti. Ono vlastně není jasné, co všechno by takový člověk měl splnit. Podívejme se na některé body:

Kladné hodnocení z věznice je jistě podmínka nezbytně nutná. O tom žádná. Náš přítel a spolupracovník Bohuslav Zámečník, profesionální vězeňský kaplan a kazatel Církve adventistů sedmého dne, se účastnil několika takových procesů a vzpomíná: "Soudu třeba vadilo, že jeden z nich měl málo kázeňských pochval. Ale kde je měl získat, když v té době byli třiadvacet hodin denně zavřeni na cele? Že má ustláno nebo že uklízí celu? To je přece jen plnění řádu. A tak uklízel společné prostory a nakonec dělal knihovníka, takže asi tři pochvaly dostal". Naše zkušenosti ovšem říkají, že počet kázeňských pochval nevypovídá o osobnosti vězně téměř nic. A o jeho "polepšení" už vůbec ne. V penologii je zaužívaným pojmem prizonizace. Tedy postupná přeměna svobodného člověka ve vězně. Ve vězně, který se naučí v kriminále žít a proplouvat. Ví, co platí na vychovatele, na pedagoga, ale také jak si výkon trestu zpříjemnit i prostředky na hraně a jak to udělat tak, aby se na to nepřišlo. Pro pozdější život na svobodě to však není to nejdůležitější. Ovšem alespoň tady mají soudy jasno. K programům zacházení ve věznicích se určitě vrátíme a nabídneme vám příkladné i absurdní přístupy, jak se s nimi potkáváme. 

Snad všichni doživotně odsouzení, kteří žádost o podmíněné propuštění soudu poslali, měli zajištěné podmínky pro život na svobodě. Někteří rodinné zázemí, jiní bydlení, práci, spolupracovali s probačními úředníky a já nevím, co ještě. Tady však už soudy tak docela jasno nemají. Nechme to znovu okomentovat Bohuslava Zámečníka: "Ptali se, co má zajištěno. Odpověděl jsem, že má bydlení. Jeden člen našeho sboru mu nabídl garsonku, kterou si ten odsouzený už z vězení platil, aby jej nepřipravil o peníze z nájemného. A co ještě? Pověděl jsem, že práci. A co ještě? Společenství a aktivity v něm. A ještě? A to už jsem se zeptal, jestli jej máme nějak hlídat nebo pro něj připravit stráž." V OIKIA bychom soudu rádi připravili program postavený na akreditovaných sociálních službách. Program, jehož výsledky budou měřitelné a objektivně hodnotitelné. Rozumíme tomu, že k tak zásadnímu rozhodnutí, jako je podmíněné propuštění doživotně odsouzeného, je třeba odvahy, ale také něčeho, o co je možné se spolehlivě opřít. I záruky, že v případě neplnění takového programu se to soud dozví.

U této skupiny odsouzených k výjimečným a doživotní trestům odnětí svobody je třeba postupovat individuálně, protože obecně zaužívané postupy příliš nefungují. Jde o vzorek jednak poměrně malý a za druhé nepříliš homogenní. Najdete mezi nimi kariérní recidivisty, u nichž zločinné skutky gradovaly z drobných krádeží přes násilné loupeže až vyvrcholily vraždou či vraždami. Ale také prvovězněné pachatele. Lidi, kteří sociální zázemí nikdy neměli, přišli o ně (i v důsledku svých činů) i ty, kteří si je zachovali. Dnes jsou na doživotí odsouzeni i lidé, kteří se nedopustili vraždy, ale jiných zvlášť závažných zločinů. Vězně s nízkým IQ bez dokončeného základního vzdělání i vysokoškoláky. Někteří si za mřížemi udělali maturitu nebo studují vysokou školu. Přípravu na propuštění i případný program po něm je tedy nezbytné plánovat s každým zvlášť. Tak, aby jej přijal za vlastní a účastnil se jej dobrovolně. Proto s nimi jsme a budeme v kontaktu už ve výkonu trestu a komunikujeme s jejich rodinami i dalšími blízkými. Proto spolupracujeme se specialisty výkonu trestu v jednotlivých věznicích.