Oto Biederman (*1973)

Seznámil jsem se s ním, když jsem v roce 2000 na Mírově zastupoval P. Františka Líznu. Tehdy jsme se během tří měsíců párkrát letmo setkali a zase tolik toho neprobrali. Maličko jiné to bylo, když jsem o sedm nebo osm let později jako metodik odboru výkonu vazby a trestu jezdil na hrad na kontroly a připravovat metodiku výkonu doživotního trestu. Zatímco s jeho kolegy se diskuze točívaly kolem jejich případu a toho, jak nespravedlivě jsou odsouzení, Ota měl právě v tomto ohledu celkem jasno. Nikdy nezpochybňoval své skutky a trest považoval za zasloužený.

Mluvili jsme o tom, jak vnímá podmínky výkonu trestu a co by se mohlo změnit. Tehdy se kolem doživotních vězňů ještě táhly dozvuky útěku Jiřího Kajínka a v zacházení s nimi hrála prim především bezpečnost. Byli ubytování po jednom a potkávat se mohli jen na vycházkách. Návštěvy měli v podmínkách koluzní vazby – to znamená přes plexisklo a komunikovali domácím telefonem. Po věznici většinu z nich vodili spoutané na rukou o na nohou, o nějakých programech si mohli nechat jen zdát. Tohle všechno Ota dost kritizoval a vyargumentovával, proč si myslí, že je to všechno nadbytečné. To mu zůstalo doteď a dlužno dodat, že tím některé zaměstnance vězeňské služby umí pořádně nadzvednout. Dodržuje všechno, co mu zákon a vnitřní řády ukládají, ale když nějakým omezením nerozumí, chce je vysvětlit. To tu a tam naráží na leckdy formální postupy vězeňských zaměstnanců.

Nechci zde rozebírat Otovu kauzu. Je obecně známá a byla o ní natočeno několik dokumentů. Všechno přiznal. Nekličkoval, neuhýbal. A neuhýbá ani když si spolu píšeme o tom, co má na svědomí. Ví, co způsobil obětem i jejich blízkým a lituje toho. Řekl bych, že opravdově. Ví, co způsobil svým blízkým a také, jak píše, i "svým komplicům". Zažil jsem spoustu vězňů, kteří litovali. Dokázali se ohlédnout za tím, co spáchali a co tím způsobili. Těch, kdo to mysleli opravdově však byla, bohužel, menšina. Ale když Ota píše o "pocitu bezmoci, že nedokáže vrátit čas a rozhodnout se jinak", věřím mu to.

Ota je důvodem, proč jsem začal přemýšlet o návratu k práci v penitenciárním prostředí. Jak k tomu došlo, o tom píšu jinde.   Ještě než ta myšlenka vznikla, nabídl jsem mu v dopise svou podporu a přátelství. Někdy v roce 2022, když soud zamítl jeho žádost o podmíněné propuštění. Nabídl jsem mu tykání, píšeme si i o některých osobních věcech. Ano, není to tak docela profesionální přístup. Ale vracet to už nebudu.

Hned v prvním dopise popisoval, kdo se mu snaží pomáhat a pro mě byla ta organizace tak nepřesvědčivá, že jsem se rozhodl začít promýšlet, jak to celé dělat odborně a transparentně. 

Má kolem sebe několik dalších přátel, kteří mu důvěřují. Jsem s nimi v pravidelném kontaktu. Nedávno jsem hovořil s Lubošem X. Veselým, autorem knihy o doživotních vězních. Když jsem se jej ptal, komu z nich by dal šanci s podmíněným propuštěním, jmenoval právě Otu. 

Mí kolegové i já si dobře uvědomujeme, co Ota spáchal. Nikdy jej nebudeme omlouvat ani jeho skutky bagatelizovat. Ale když zákon stanoví, že odsouzený na doživotí může požádat o podmíněné propuštění, máme za to, že Ota Biederman by mohl být vhodným kandidátem.

Fotografie Dalibora Puchty publikujeme se souhlasem projektu odsouzeni.com.