OIKIA vánoční

Jedeme do věznice. Zpočátku to byl trochu hec, ale nakonec snad dobrý nápad. OIKIA je domov a domov je vztah. "Tak přijeďte na Vánoce", navrhli naši klienti v Horním Slavkově. Na otázku, zda to pro věznici nebude představovat organizační zátěž, odpověděl speciální pedagog, že by nemuselo. Bude zrovna v práci. A tak zbývalo požádat o povolení a toho se nám dostalo.

Od členů sboru Církve bratrské v Praze 1 jsme dostali něco skvělého vánočního cukroví, poštovní známky, jednomu potřebnému jsme koupili holení, kartáček na zuby i pastu a s tím jsme vyrazili na západ Čech. 

Dotkly se nás události z filozofické fakulty a také povodně, kolem nichž jsme projížděli a tak bylo naše povídání s pachateli těch nejzávažnějších zločinů tentokrát dost na dřeň. O vině. O následcích toho, co mají za sebou. O těch, jimž ublížili, o nepravostech, jež někdo z nich tu a tam vymýšlí i za vysokými zdmi. 

Jeden z otců moderního českého vězeňství P. František Josef Řezáč pracoval s době, kdy se vězňům ve výkonu trestu jejich zločiny připomínaly mimo jiné i postem ve výroční den. Měli třeba za přítomnosti duchovního přemýšlet o tom, co způsobil. V OIKIA na to často myslíme a i když to dnes není možné systémově nařídit, snažíme se o alespoň tu a tam. A nejsme v tom sami. Podobně to dělají i slavkovští zaměstnanci a je za nimi vidět velký kus práce. Patří jim za to velký dík. Ve vězeňské službě to není samozřejmé.

Štědrý den je ve věznici skoro stejný, jako těch zbylých 364. K obědu bylo hovězí maso s rýží, k večeři řízek s bramborovým salátem. K tomu na přilepšenou sáček s čajem, pytlíkem kávy a burských oříšků, limonáda a krabička vánočního cukroví.

A pak zpátky do Prahy, kde nás čekali pacienti Léčebného a rehabilitačního střediska Chvaly a také domova pokojného stáří Bethesda diakonie Církve bratrské. Pozdní odpoledne už nebylo na společnou bohoslužbu a tak jsme si s každým, s kým se v průběhu roku povídáme, dali dostaveníčko na pokojích. Povídali jsme se, modlili jsme se a bylo nám společně moc dobře.