Proč jsem v tom s vězni znovu 

Mám za sebou sedmnáctiletou kriminální praxi. Odcházel jsem ne snad vyhořelý, ale s pocitem, že už nemám, co bych tomu všemu mohl ještě dát a že už se tam nikdy nevrátím. Ale člověk míní...

Až jsem se dal do řeči s kolegou fotbalovým rozhodčím, jemuž jsme snad všichni v téhle komunitě věřili, že je advokát. Mluvil o tom, že pomáhá vězňům s podmíněným propuštěním. Tu a tam jsem mu v něčem poradil, až se mě zeptal na Otu Biedermana. Pětinásobného vraha, jemuž chtěl pomoci s podmíněným propuštěním. Víte, dostávat z kriminálu člověka s takovouto trestnou činností není legrace. Pro mě je to odpovědnost. V té době jsem už snad deset let neviděl vězně ani kriminál zevnitř a tak jsem si chtěl Otu připomenout. Na youtube jsem si našel dokument s názvem "Zabijáci s r. o." a pustil jsem si jej na telefonu jednou v noci, když vedle mě spala má tehdy osmiletý dcera. Ve filmu mluví Otova maminka, která se jej mateřsky zastává a lituje, že už je stará a nemůže za ním jezdit na návštěvy tak často.

Někdy si říkám, jestli jsem to s výchovou k pomoci bližním poněkud nepřehnal. Nelina máma mě v předškolním období peskovala, že Nela našla na podlaze v metru tužku a chtěla ji odvézt do Armády spásy, aby bezdomovci měli čím psát a kreslit. Tentokrát se ráno probudila a řekla větu, která mě od té doby pronásledovala a vlastně nastavila směr mého dalšího života: "Tatínku, tomu panu Biedermanovi musí být ve vězení smutno, neměli bychom ho navštívit?" Úplně v klidu mě to nenechalo, ale nic praktického jsem v tom nečinil. Až do doby, kdy se Ota pokusil požádat o podmíněné propuštění a neuspěl. Teprve tehdy jsem mu poprvé znovu napsal a nabídl mu své přátelství. Vím, není to profesionální, ale to jsem ještě neměl o založení spolku a návratu k práci s vězni ani zdání. Jenže se poměrně brzy ukázalo, že kolem téhle skupiny odsouzených se motají nejrůznější lidé s cílem buď se zviditelnit nebo z nich jednoduše vytáhnout nějakou tisícikorunu.

Nějak jsem přestal mít svědomí udržovat se v tom, že jsem vězňům už dal v životě dost. Začal jsem o tom více přemýšlet a napadlo mě, že jediná možnost, jak jim pomoci získat v podmíněném propuštění druhou šanci, je odborná sociální práce. Tu jsem vystudoval a přednášel ji na Husitské teologické fakultě UK i na Evangelikálním teologickém semináři. Postupně jsem získal představu, jak by se to zhruba dalo dělat a co by se v soudu dalo nabídnout: dohled nad případně propuštěným vězněm a jeho podpora založená na detailně vypracovaném individuálním plánu. Ten by neměla realizovat církev, ovšem v případě oboustranného zájmu se může stát jeho součástí.

Navštívil jsem svého dávného přítele na jednom ministerstvu a čekal jsem, než vyřídí poštu, kterou mu přinesla jeho asistentka. Vzal do ruky jeden papír, chvíli do něj koukal, pak se na mě podíval a zeptal se: "Vašíku, jsi v kontaktu s Renatou Balcarovou?" Bývalou letitou předsedkyni Vězeňské duchovenské péče oba známe, vážíme si jí a máme ji lidsky rádi. "Ona nám tady píše a ptá se, co bude naše ministerstvo dělat pro doživotní vězně". Má vlastní spiritualita není taková, že bych hledal Boží vnuknutí za každým slovem, které v mé blízkosti někdo pronese, ale na druhou stranu na takovéto náhody nevěřím. Takže možná tenhle okamžik je počátek spolku OIKIA.

Další, kdo mezi nás přibyl, je profesorka Helena Válková, někdejší ministryně spravedlnosti a současná poslankyně parlamentu. Hlavně však erudovaná profesorka trestního práva. Politicky se asi ve všem neshodneme, ovšem vězňům a justiční stránce institutu podmíněného propuštění rozumí jako nikdo jiný. Empatie je jí vlastní, stejně jako realistický pohled na ně samotné. Dva z nich mají její soukromý telefon a jsou s ní v pravidelném kontaktu. Ano, ani to není zcela obvyklé a penologičtí profesionálové to často až přezíravě komentují, ale je to lidské a snad i křesťanské.

V té době k nám přibyl ještě Mgr. Luděk Šíp, někdejší součást naší party mladých vězeňských kaplanů stáda Bohdana Pivoňky.

Pohled na pachatele tech nejzávažnějších zločinů společnost do značné míry polarizuje. Část je jimi přitahována až fascinována. Lituje jich, snaží se k nim dostat. A část křesťanstva také. Když jsem praktikoval na Mírově, potkával jsem skupinu entuziastických křesťanů ze Slezska. Ptal jsem se jich, proč neslouží vězňům v geograficky bližších zařízeních. Odpovědí, doprovázenou poněkud pohrdavým pohledem mi bylo, že je Pán vede k těm nejhorším, ti že je potřebují. Nebo jsem si v Právu přečetl rozhovor s duchovním docházejícím do královéhradecké věznice s titulkem "Mám mezi vězni kamarády", v němž se vyznával, že má mezi vězni kamarády. Jmenoval Jardu Stodolu. Sedminásobného vraha. Sám jsem jej několikrát potkal a vím, že ani jeho životní příběh není tak černobílý, jak by se mohlo zdát. Ale můj kamarád to není. Ano, mám mezi vězni přátele. Dva nebo tři. Ale ani jim nenabízím podporu jen tak bez ničeho. Tykám si s nimi z doby, kdy jsem netušil, že se jednou stanou klienty. Nicméně náš vzájemný vztah je založen na důvěře, že i tvrdé věci, které si píšeme a říkáme, jsou míněny pro dobro věci. O tom, jak se Ota dívá na svou minulost, někdy napíšu. Je v tom pro mě výjimečný a jeho upřímné reflexi věřím. "Už dávno nejsem mladý hlupák, který si myslel, že peníze a násilí hýbou světem a pro kterého byly peníze víc než lidský život", napsal mi v posledním dopise. Mimochodem – zveřejňuji to samozřejmě s Otovým souhlasem.

Kdybych si však chtěl nasadit růžové brýle, sundají mi je kolegové. Třeba skvělá psycholožka a diagnostička Mgr. Hana Šuková. Nemá s kriminálem nic společného a nikdy neměla. Netrpí profesní slepotou nás, kteří jsme prošli všechny české i moravské věznice a víme o nich své. A také naše přátelství je zárukou, že i ona nám říká věci na rovinu a je v tom někdy až nepříjemně přímá. Proto ji máme. A proto také do pomoci vězňů nejdeme každý na vlastní pěst, ale společně. Proto jsme založili spolek, který může komunikovat i s dalšími odborníky: s Vězeňskou duchovenskou péčí (z jejíhož lůna jsme vzešli a stále tam patříme), s Vězeňskou službou ČR, Probační a mediační službou nebo třeba ministerstvy spravedlnosti či práce a sociálních věcí. 

Vašek Mitáš